Byl to víkend plný turistiky protkaný geocachingem. Byl to víkend v Chebu na tradiční turistické akci Májovým Chebskem ... z radosti ze zdravého pohybu ve zdravé přírodě ... z radosti se setkávání s kamarády a spřízněnými dušemi. Byl to takový ten víkend, na který se těšíte moc moc moc ... a když pak končí, tak vám je líto, že končí ... a přesto máte radost, že je ta turistická dřina za vámi ... a že jste to všechno ve zdraví přežili.-)
Trasu sobotního pochodu jsem si individuálně poupravil z Májového Chebska na Májové Ašsko ... a májovými hvozdy jsem se protoulal až k nejzápadnějšímu bodu naší země ... daleké výhledy do krajiny domoviny i té zahraniční.-) ... v lese na padesátero odstínů zelené ctnostného stromoví listnatého ... jemně zelené, jemně voňavé a jemně hladivé špičky jarního smrkoví ... sotva rozvinuvší se štětičky modřínů ... ve větvoví hlahol ptactva lesního ... větvoví vánkem umírněným pohupováno ... a tak snad jen toho hajzla klíšťáka ke zteči číhajícího při přechodu luk a travinami zarostlých cest by si v ladné symbióze poskládaná jarní příroda mohla odpustit.-)
Západní cíp naší země za Aší je místo, kde člověk souzní s neposkvrněnou přírodou, je to místo několika chráněných přírodních území, místo klidu a pohody ... které ruší jen nepříjemně vtíravý zvuk generátorů čtyř necitlivě umístěných vrtulníků ... až se jeden diví, jakej blbec tohle mohl povolit?!
Jenže té pohodě tak jest jen poslední tři desítky let, předtím to tu vypadalo úplně jinak. Po zeleně značené trase od Krásné jako brána do tohoto pomyslného přírodního ráje poutníka přivítá vybydlená budova bývalé roty Pohraniční stráže ... povalený plot, vylámané dveře, vytrhaná okna, vyvrácená vrata v autoparku, stovky ojetých pneumatik, hnus, špína a svrab. Toť památník doby, kdy tahle část naší země nebyla přístupná a naše země nebyla svobodná. Kdy tu všechna ta přírodní krása byla schovaná za ploty s ostnatým drátem a za zády pohraničníků s ostře nabitými samopaly.
Jak jsem se tudyma celý den pohyboval, tak se mi tyhle černé myšlenky mixovaly v hlavě s jarní rozjuchaností. Když jsem míjel místa bývalé příhraniční vísky Újezd, kterou ti šmejdi srovnali se zemí. Když jsem míjel pietní místo bývalého hřbitova, který byl z neúcty ke všemu živému i mrtvému zlikvidován buldozery, aniž by vůbec kdy kdo přemýšlel o přemístění hrobů do vnitrozemí. Když jsem míjel kulometné hnízdo, další z betonových vředů na krajině vezdejší. Jedno místo za druhým v údolí lidských tragedií a chmurných lidských osudů...
Jak jsem si to moc užíval, když jsem mířil na nejzápadnější bod naší země a minul přitom most Evropy přes Újezdský potok. Jak je dobře si uvědomit, že v tom potoce tvořícím hranici dvou zemí teče jen jedna voda a že ty lesy na obou stranách hranice mají úplně stejné listy a jehličí a že tam ty veverky v korunách stromů si mohou vesele skotačit na obou březích a že nedostanou pecku od elektrického plotu, kdyby si náhodou chtěly odskoknout k sousedům.
Nejzápadnější bod je pak velice vkusně upravený a díky Stezce Českem zde vznikla také útulna - altán s provizorním nocovištěm a s "bedýnkou" poslední pomoci, s razítkem, s pohledy, s drobným občerstvením a čínskou polívkou pro případ ztroskotání.-) Jen neplést s tou druhou "bedýnkou" na stromě, která je pro změnu naší nejzápadnější keškou.-)
Cestu zpět jsem si pak zvolil po státní hranici a mezi hraničními patníky hopsal chvíli po české straně a chvíli po té německé. To abych si měl pořád o čem mudrovat. Potom ještě minout zabetonované trosky bývalé hraničářské závory a zpět do civilizace po signálce, ježto slovo pro později narozené rád vysvětlím. Říkalo se tak cestě podél signální hraniční stěny, obvykle kvalitní cestě se zpevněným povrchem, aby případného narušitele bylo možno co nejrychleji zneškodnit, nejlépe zastřelením.
Když jsem se pak v Chebu v centru turistického dění nachomýtl k obvyklým vzpomínkovým kecům na staré dobré časy našich levicově smýšlejících kolegů, s nedojedenou večeří a rozpitým pivem jsem se jal přestěhovat vedle do bufetu, kde se obvykle vedou takové ty úplně normální, optimisticky laděné turistické řeči. Moc jsem si vyčítal, že jsem dnes něco zanedbal. Že jsem všechny ty vyznavače rudé hvězdy na čele měl zabalit do krosny a všechna ta dnes navštívená místa jim ukázat, aby se jim rozbřesklo. I když ... kdo neprocitl za třicet let, ten v temnotě žít bude navěky...