Skutečně zimní? Zimní tábornická sezóna se zahajuje v polovině listopadu ruku v ruce s Posledním puchýřem. Počasí však tyto termíny odmítá respektovat a dělá si, co chce. A tak zatímco loni nám při putování z Vlašimi do Humpolce křupal pod nohama sníh, tak letos jsme si připadali tak trochu aprílově. Teplota se přes den šplhala téměř k deseti stupňům, občas vysvitlo sluníčko, občas jej zahalila výhrůžná šedivá mračna, občas drobně mžilo a sem tam nás poškádlil májový deštíček. Snad jedině v noci překryl kaluže tenký škraloup ledu a teplota klesla lehce pod bod mrazu.
Co ovšem nikdy pod bod mrazu nekleslo, byla příjemná atmosféra a dobrá nálada všech účastníků. Taky aby ne - zimní táborníci tvoří specifickou entitu ve struktuře KČT, která drží pospolu, a obvykle to jsou dlouholetí kamarádi. Letos na Vysočině tedy celkem deset kusů. Čtvrtečního prologu z Humpolce jsem se z časových a pracovních důvodů zúčastnit nemohl, ale naskočil jsem do tohoto vláčku později. Karavana s krosnami na zádech na zhruba šedesátikilometrové trase pak táhla dál přes Věž, Věžnici a Věžničku, se zastávkami v Okrouhličce a v Polné, až do nedělního cíle v Jihlavě.
Tentokrát jsme se vlastně celý víkend pohybovali po cestách nám důvěrně známých. A to je na turistice to krásné, že i cesta může být cíl, zvlášť když ubíhá ve společnosti spřízněných a stejně postižených lidiček, naladěných na stejný kmitočet. A právě proto jsem ušetřil vás i webový prostor podrobnému popisu, s kým a kudy jsme tu špacírovali, co jsme kde prošmejdili a co se nám tam líbilo. To všechno najdete ve fotogalerii. Ale jmenovité poděkování oběma organizátorům akce na samý závěr uvést chci i musím - poděkování Tomášovi za pečlivou přípravu itineráře výpravy (který jsme se v rámci možností snažili pokud možno nerozbourat) a Ivetě za její jedinečný kotlíkový guláš. Za guláš s jedinečnou směsicí vůní koření, ohně, přátelství a zimního táboření.