Semily jsem zaznamenal prvně jako teenager, když jsme tudy občas projížděli s autobusovým zájezdem na lyžovačku do Krkonoš nebo do Jizerek. Vzpomínám si, že mi tehdy připadaly jako takové nudné šedivé městečko. Jenže v osmdesátých letech mezi provinčními městečky žádné rozdíly nebyly, všechna byla nudná a šedivá. Takže když padlo rozhodnutí, že semilští turisté uspořádají Poslední puchýř, tak jsem si nedokázal představit, co nás tu čeká a co tu jako budeme dělat.
Skutečnost od prvního okamžiku zahnala jakékoliv pochybnosti. Přivítalo nás hezké a hezky upravené městečko s hrdou historií, pamětihodnostmi a se spoustou zajímavých míst a zákoutí. Městečko, kde bylo na každém kroku znát, jak si pořádání Puchýře váží a jak je na své pořadatelství hrdé. Na všech vjezdech do města byly umístěny transparenty, které účastníky Puchýře vítaly, a plakáty s logem akce visely na každém příhodném místě.
Centrem všeho dění se stal kulturní dům Golf, ve kterém pořadatelé i účastníci akce nalezli skvělé zázemí. Základem úspěchu je, aby se organizátorům podařilo uchopit takovou masovou akci za správný konec a aby bylo pro všechny relativně dost místa, nebo aby si alespoň nešlapali na hlavu.-) A to se tady sešlo v dokonalé symbióze. Kdo měl chuť se bavit a cítit se příjemně, tak tu svůj prostor našel.-)
Bylo toho připraveno tolik, že by to ani s vypětím všech sil nešlo stihnout všechno. My jsme se tradičně věnovali pěší turistice - páteční trase do Lomnice nad Popelkou a v sobotu Riegrovou stezkou údolím Jizery. Úchvatné. Během našich putování jsme získali nový oblastní turistický odznak Semilsko, který byl koncipován tak, aby jej bylo možné během puchýřovských dnů při troše úsilí splnit. Mně osobně se to líbilo moc. Jsem odpůrcem potvrzování záznamníků bez jakékoliv zásluhy, jen tak za účast na Puchýři, aniž by byly splněny podmínky (třeba v případě "diamantových" odznaků Jižní Plzeňsko a Znojemsko).
Se sháněním ubytování jsme neměli nejmenší potíže. Na louce pod rozhlednou Kozákov bylo pro všechny zimní táborníky místa dost. Třicet účastníků ve více než dvaceti stanech je prý rekord puchýřovského táboření. Ani se nedivím. Místo to bylo báječné. Zvlášť když se slunce připravovalo zmizet za obzorem, tak výhled do údolí Českého ráje působil magicky. Jestli nám semilští hostitelé dopřávali všeho nadmíru, tak tu nadmíru vichru si mohli klidně schovat na nějaké letní bezvětří.-) Větrné poryvy se opíraly do našich stanů celé dny a noci a prohýbaly jejich tyče. A neušetřily ani starý vojenský radar, který si pod náporem vichru vrzal svůj falešný nápěv.-)
Skutečně mám dobrý pocit, že nám hostitelé dopřávali všeho nadmíru - zorganizovaných akcí, vlídného zacházení vždy s úsměvem, vizitek, odznaků a spousty dalších suvenýrů, široké nabídky hezkých turistických tras, přístupných památek ve městě, vydání nového turistického záznamníku, ranního kafe na probuzení, sponzorského piva zdarma ... a hlavně to úžasné počasí ... to muselo stát majlant.-) Zúčastnil jsem se už poměrně slušné řádky Puchýřů ... a málokde jsem se cítil tak dobře jako právě tady. A za to vám, milí semilští přátelé, patří velké uznání a poděkování!
P.S.: Osobně jsem přesvědčený, že takové báječné počasí se sluníčkem na blankytné obloze není samo sebou a že to pořadatelé měli posichrované i tam nahoře. Že nad nimi turistický bůžek po celou dobu držel ochrannou ruku. A když viděl, že poslední turisté opouštějí město a že už mají všichni splněno, tak se přestal snažit ... a na krajinu se začal snášet bílý sníh...