Poslední víkend v září mívám téměř pravidelně rezervovaný pro účast na mezinárodním pochodu IML "Jede Kudrna okolo Brna". Letos se konal už po devětačtyřicáté... už mu taky táhne na "sát".-) Tenhle pochod mě přitahuje svou jedinečnou atmosférou. Sjíždějí se sem turisté z desítek zemí, a tak se na trasách vždy naskytne příležitost popovídat si o turistice a o životě s lidmi z různých končin světa a bývají to moc fajn setkání. Kudrna má ovšem i jednu nepřívětivou vlastnost - organizátoři nás rok co rok vysílají stále stejnou trasu, což je vcelku demotivující, protože tu člověk zná už téměř každý šutr. A tak je třeba ty kilometry buď prožvanit, nebo si nalézt malé radůstky a zpestření - třeba si z trasy odběhnout pro nějakou hezkou kešku v okolí, nebo letos to třeba byla návštěva zbrusu otevřeného soukromého minipivovaru ve Vranově. Vždyť kdo by odolal?!
Přihlášku na letošní ročník jsem však odkládal na poslední chvíli. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli se s ještě ne úplně doléčeným kolenem odvážím na sobotní maratonskou trasu. Nakonec jsem se odvážil. Samozřejmě s dopomocí doplňkových kopýtek, které důvěrně nazývám "fofrklacky".-) A dopadlo to skvěle! Skvěle a bez následků. Měl jsem sice pro každý případ sjednaný "pohotovostní vůz", ale využít jsem ho nemusel.-)
Možná namítnete, proč vás obtěžuji svými potížemi. Asi proto, že jsem si během těch pěti měsíců mnohokrát uvědomil, že ne všechno, co člověk považuje za "běžné", musí být skutečně "běžným". Tak jako sytý nevěří hladovému, nevěří ani zdravý nemocnému. Byť byly moje zdravotní potíže banální, tak teprve tehdy mi došlo, jak jsme v běžném života shonu zapomněli umět se zaradovat se i z drobných radostí. Třeba když jsem ušel první tři kilometry, tak jsem si je hrdě zapsal do svého turistického deníčku.-)
Tak jak jsem dopsal výše uvedené tři odstavce a jak jsem si je po sobě přečetl, tak jsem celý článek odložil. Trapný. Koho by to mělo zajímat a proč?! Jenže několik dnů poté jsem na cestě do lesa potkal čipernou paní, s uličnicky nakrátko střiženými vlasy, s radostně pobíhajícím pejskem a s košíčkem na houby. Prý že musela přidat do kroku, má tady své místečko, kde rostou křemenáče, a abych jí je náhodou nevysbíral.-) Dali jsme se do řeči a z paní sálala neskutečná energie, když mi popisovala svoje aktivity a co všechno musí stihnout a jaké má plány. Poptala se na kolínko a pofoukala mi bolístky. A pak z ní jen tak mimochodem vypadlo, že ten sestřih nakrátko nenosí z čiré rozpustilosti, že má za sebou chemoterapie a co všechno si už podstoupila a co všechno ji teprve ještě čeká. No a když se rozpovídala, tak jsem jen pokorně naslouchal a bezmezně ji obdivoval. Se svým nešťastným kolínkem a berličkami jsem si v tu chvíli chvíli připadal jako nenapravitelný hypochondr.
Teprve teď cítím, že má smysl ten článek sem na tyto stránky vložit. A vy pravděpodobně čekáte na nějaký závěr. Na nějakou děsně chytrou poučku. Na pointu. K ničemu takovému se nechystám. To ať si doplní každý čtenář sám podle sebe. Pro mne osobně tahle úvaha nekončí, ale začíná.