Rok KHB se blíží ke svému závěru a symbolickým ukončením oslav mělo být scénické ztvárnění odvozu Karla Havlíčka do Brixenu na Havlíčkově náměstí v Havlíčkově Brodě, které připravovalo Muzeum Vysočiny. Leč všechno se to semlelo úplně jinak - ač bylo vše připraveno, inzerováno v městském plátku i na vývěskách, ve veřejném zájmu ochrany zdraví obyvatelstva byla akce z vůle úřední zrušena.
A tak jediní, kdo se s Karlem Havlíčkem přišli rozloučil, byli geokešeři. Event nám nikdo z moci úřední nezrušil, a tak jsme se po páté podvečerní sešli v městském parku u rybníka Hastrman, v těsném sousedství Josefíny Havlíčkové a za bedlivého dohledu bronzového Karla Havlíčka, který na nás shlížel ze svého žulového podstavce. Dokonce i kavárna měla otevřeno, a tak jsme si mohli objednat něco dobrého na zahřátí.-)
A bylo to důstojné rozloučení - rozloučit se přišla více než padesátka geokešerů a přátel geocachingu, logovalo se 38 nicků. Přijeli geokolegové a geokolegyně z Olomouce, Plzně a Kolínska, vše důvěrně známí geonadšenci s diagnózou KHB.-) Tak jak se říkalo o megáči, že to byl nejknírkatější event, tak dnes to tu byl druhý nejknírkatější event - knírky ve všech možných podobách na trekovacích předmětech, knírkaté buttony, knírkaté odznaky, knírkatá céwégéčka, knírkaté lampióny. Nadšenci KHB se v tom nestačili hrabat a fotit, nadšený odpůrce KHB Houska se pln opovržení držel po celou dobu pro jistotu stranou.-)
Na šestou hodinu jsme se podle původního plánu měli přesunout na náměstí, avšak Michal Kamp z Muzea Vysočiny nám nabídl plnohodnotný alternativní program - komentovanou prohlídku havlíčkovské expozice po zavírací době, výhradně jen pro naši geokešeří komunitu. Skvělé! A kdo měl těch knírků dnes a celkově letos málo, tak si na své přišel v expozici v prvním patře, kde byly vystaveny desítky Karlovo soch, bust a obrazů. To byl zážitek natolik silný, že se o něj s vámi musím podělit prostřednictvím připojené fotogalerie. Doporučuji! Tohle už nikde jinde neuvidíte.-)))
A na samotný závěr se hrstka nejvěrnějších havlíčkologů ještě vydala se světýlky lampiónů k soše KHB. Takhle dnešní historický den svým perem pomocí několika originálních epigramů v původní verzi zaznamenal sám velký básník:
A co myslíte? Byl tenhle okamžik skutečným rozloučením s rokem KHB? Ano, myslíte si to správně, nebyl! V noci z 15.12. na 16.12. pípla v lesích za Veselicí ještě jedna rozlučková keška.-)
Takhle ji perem Franze Dedery zaznamenal Vít Vodrážka:
„Když mi předevčírkem kapitán Álois Rendl na komisařství sdělil Bachovu vůli, že mám dojet pro toho otrapu Havlíčka do Německýho Brodu, žádnou radost jsem z toho neměl. Trmácet se z Prahy v té morně do Brodu, tam honit nějakého pisálka, a to ještě tajně, abych prý nevzbudil nějakej hlomoz mezi měsťany a nezavdal příležitostí k provokacím. Tak to je pro adventní čas tedy danajskej dar.
Objednal jsem si dostavník u Hlouchů, dva kvalitní koně, zabalil si pár dek a začal vymýšleti plán, kterak toho Havlíčka dostat do nejklidněji do určenýho místa. Nejlíp bude, pokáď ho vytáhnu z pelechu, pěkně v noci, aby nemohl nikde vykřikovat, a ještě mu pohrozím sankcionováním těch jeho ženských.
Jak jsem vymyslil, tak jsem provedl. Cesta do Brodu stála podle očekávání za prd. U Kutný Hory nám rupla zadní loukoť, naštěstí kolář bydlil nedaleko. Koně taky nebyly z nejlepčích, jelo se jako kdyby nám za dostavník trhalo deset jezinek. 15. prosince v jedenáct dopoledne jsme přibyli do Broda. Rozložil jsem se u Zlatýho koně a dal si pořádný oběd. Brod je kromě náměstí řádná díra. Obešel jsem ho dokola asi třikrát, zima, marast, nic zajímavého. Pěkný jen kostel Panny Marie a děvečka, která na Koňským trhu prodávala jedlý kaštany. Koupil jsem si u ní dva pytlíky.
Večer jsem nemohl zabrat, ale nakonec se podařilo. Byv domluven s posluhou, by mne ve dvě vzbudil. O půl druhý jsem se ale probral sám, přichystal si glejt a koukal přes náměstí k Havlíčkům. O půl třetí obléknuvše se vyrazil jsem za hejtmanem Voithem, který s dvěma strážníky již na mne čekali na komisařství. Vše vypadalo podle mýho plánu, ve městě kromě ponocného ani živáčka. Zabušil jsem u Havlíčků na vrata. Otevřela mi posluhovačka, co prý jako chceme. Poslal jsem ji pro pána, ona vrátila se za hodnou chvíli, ať prý ještě počkáme. Pojalo mne podezření a poslal jsem dovnitř Voitha, který to tam dobře znal, byvše jejich přítelem. Za chvíli se dupání po schodech ozvalo a Voith vyšel, že prý Karel není doma. To mne rozzuřilo. Po prohlídce domu jsem pochopil. Pisálek utekl bočním východem a dal se malou uličkou, která bude beztak v budoucnu zvána po něm, směrem ke kostelu svatýho Vojtěcha, a pak přes louku prchal směr k Veselicům. To zjistili jsme až k ránu, když se dvěma policejními psy jali jsme se ho pronásledovati. Rozměklá půda nám ukazovala cestu. Naštěstí tip dostal jsem od místního pobudy, že úvozovou cestou viděl belhati se kníratého zjeva.
Ukázalo se, že to byl hledaný. Při překotném útěku vymázl se na těch jejich dřevěných schodech a zle si pochroumal levou nohu. Dobelhal se jen k vysokému listnáči za Veselicí, kde jsme ho i s Voithem po deváté polapili. Na zpáteční cestě na komisařství jsme byli ještě přepadeni zuřivým psem. Udělal jsem s ním krátký proces. Havlíček se pak již nevzpouzel a jako ovečka s námi odkvačil do Tyrol. Ještě že na Vánoce budu z toho blázince už doma.
Dedera v.r."