Na Vítkově nám celý den nepříjemně foukalo. Nepříjemně, zalézalo to pod svršky, ale jen foukalo. V Hořicích se přihnal vichr a odnášel vše, co mu stálo v cestě, včetně konstrukce stánku. Ale kam se to hrabalo na činu v Sudoměři. V odkryté krajině mezi rybníky jsme to schytali v plné parádě. Kláda jako sviňa, v noci mrzlo. Vítr, větší vítr, vichr. Mírné krápání, déšť, slejvák. Krupky. Sníh. Ale nestěžujme si, i to sluníčko jsme si užili, asi tak na dvě minuty.-) Nepamatuji se, kdy jsem byl navlečený do čtyř vrstev oblečení.-)
Počasí nám letos nepřeje, ale nedá se nic dělat, můžeme si za to sami volbou letošního tématu. Loni na Santiniho nám přálo vlídné počasí. Protože Santini byl zbožný člověk, ten nahoře to dobře věděl a držel nad námi ochrannou ruku. Ale s tím zlotřilcem Žižkou nemá slitování. A s námi konec konců taky ne.-)
Po předchozím takřka letním víkendu se počasí zcela dramaticky změnilo, a tak se nemůžeme divit, že se teplomilní turisté neodhodlali opustit střechu nad hlavou. Utrpěly všechny akce tohoto víkendu a kdo byl na polovině obvyklé účasti, tak ten dopadl ještě poměrně dobře.-)
My jsme startovali v muzeu v Ražicích, což bylo vlastně jediné místo, kde se naši návštěvníci za symbolické vstupné dvacet kaček mohli ohřát. Což se taky tak dělo, návštěvu muzea si zaplatila téměř stovka účastníků. Kromě toho šly na dračku turistické suvenýry a jeden typ vizitky se podařilo vyprodat. Tradičně u toho prý byly nějaké hysterické výlevy, ale to se holt stává...
Taky jsme našim účastníkům zařídili hospodu U Jana Žižky v Sudoměři, leč hospodský neotevřel. Inu, je to jeho boj. Nebo prostě jen nemá rád lidi?! Bylo mi líto všech těch, kteří se těšili na kafe či horký čaj s rumem.
My jsme se veškeré útrapy snažili příchozím vynahradit na našem stanovišti milý slovem, zkřehlým úsměvem (spíš tedy šklebem) a odlehčeným výkladem o průběhu zdejší bitvy mezi rybníky Markovcem a Škaredým tak, jak si ji my dříve narození ještě pamatujeme. Taky jsme připravili scénické ztvárnění dobývání vozové hradby. Coby bojový vůz posloužil jeden z našich kempingových stolečků s přidělanými kolečky - leč lepenková kolečka vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek uhnila a vůz se stal nepojízdným.-)
Coby statečný dobyvačný plzeňský landfrýďák posloužil náš plzeňský spolupořadatel Dominik, který si oblékl brnění, nasadil přilbu a osedlal dřevěného koně - a po celý víkend se nechal mlátit od obránců vozové hradby. Útočil na ně minimálně tak třicekrát.-) A když v neděli zemdlen padl, psi si tu mršinu dočista do čista olízali.-)
Do rolí statečných obránců vozové hradby jsme se snažili převtělit všechny přihlížející. Kdo dostal palcát, byl Jan Žižka a velel hrrr na ně! Kdo neměl velitelské ambice, dostal do ruky řemdih. A věřte, že se nikdo nežinýroval rytířovi jednu majznout.-) Tahle masová psychóza funguje dokonale.-)
V sobotu po páté, po skončení oficiální části jsme se ještě společně s celou tlupou vypravili na hromadný odlov dvou poeventově publikovaných keší, do toho báječného zákoutí z darů naší země, obdivovat ty nejctnostnější duby v alejích nanejvýš ctnostného duboví. To se fakt už jen tak všude nevidí, toliko dřevní hmoty a z ní sálající energie ... Kahlil Gibran: "Stromy jsou básně, které země píše do nebe" ... jo jo, je to přesně tak, moc výstižně to ten libanonský básník vyjádřil a moc šikovně to od něj autor keše opsal.-)
To však ještě ale nemělo být všechno, protože se zapadajícím slunkem dorazili další zbloudilci, a tak jsme na parkovišti úřadovali až do tmy...
V neděli od sedmé ranní nás a další nedospalce čekala akce na pomoc životnímu prostředí "CITO za úsvitu", s následným eventem a s dalšími publikace keší a LABek. A že účast byla nad očekávání vysoká! A protože jsme toho asi po celém žižkovském víkendu naditého nepřízní počasu a přízní nečasu ještě neměli dost, tak jsme se zúčastnili dobývání soutoku Otavy s Blanicí na nafukovacích člunech. O tom se snad ale ani nebudu rozepisovat, protože tohle už by byl případ pro Chocholouška.-)
No, byla to tedy na dva dny opravdová nálož a v kombinaci s tou činou zkouška odolnosti. A to rozhodně ne jen té naší, ale především všech těch, kteří se na hranici sebeobětování přemohli a přišli se za námi podívat. My si toho moc vážíme a děkujeme všem, protože jste byli skvělí. Což mi je tedy trapné, že se takhle pořád opakuju, ale lépe to napsat nedokážu - protože vy jste skvělí vždycky!