Využil jsem zcela výjimečné situace, kdy jsem neměl v sobotu žádnou potvrzenou a neodvolatelnou akci, a tak jsem prost všech povinností nasedl v Jihlavě do vlaku směr Přímělkov a vydal se z Rokštejna přepadnout Jihlavu na trase stejnojmenného pochodu, pořádaného Muzeem Vysočiny Jihlava.
Hned na startu jsme utvořili skupinu stoupenců Zikmunda z Rokštejna a vydali se po celý den až do konečného provalení hradeb jihlavských přepadávat spousty známých, milých a spřízněných lidiček v podhradí jihlavském. Taky jsme přepadli jednu útulně vytopenou Kolničku v Lukách nad Jihlavou ... taky jsme přepadli několik neozbrojených keší porůznu cestou poschovávaných ... taky jsme přepadli jeden neozbrojený, časem pozapomenutý lom. Dnes naštěstí nebylo vítězů ani poražených, ani slavně přeživších a ani neslavných nebožtíků, jen šťastně dorazivších do muzejního cíle, všech bez rozdílu věku, ras a pohlaví v rámci "Kapřího dne" odměněných kapřím perníčkem ... kerej sem já nenasyta sežral dřív, než by mě napadlo si to výtvarně zdařilé dílko zvěčnit.-)
A jsem přesvědčený, že to byla úplně ta nejlepší volba, jakou jsem mohl učinit. Vysočinu v bílých tónech přes den zalily sluneční paprsky a přechod přes zasněžené pláně byl nejen turistickým, ale taky estetickým zážitkem. Vysočina měla zimní šmrnc, jaký jsem už léta nezažil. Nebo lépe řečeno - už dlouho se nepamatuji, že bych na Vysočině zažil takový báječný zimní den! Bílo, třpytivo, křupavo. Hlava v oblacích, nohy po kotníky ve sněhu. Být Vysočina ženou, tak před ní kleknu na kolena ... a políbím ji na pupík.-)