Při návštěvě Muzea literatury v Praze v rámci projektu ANNO LIBRI jsem se fascinován zastavil v expozici devatenáctého století, kde na plátně čtyři zhulené ženštiny u vodní dýmky v extázi proklamovaly zásadní teze národnostních otázek předních politiků, filozofů a obrozenců tehdejší doby, Karla Havlíčka Borovského, Ladislava Palackého, Františka Ladislava Riegra, Bernardo Bolzana a dalších. Zastavil jsem tu fascinován nevěda, co si o těch expresionistických výlevech mluveného slova mám myslet?! Hlava přestala vnímat obsah, smysl a poslání těch slov, vnímal jsem jen způsob jejich sdělení. Myšlenku jsem si odtud neodnesl ani jednu, zato maglajz smíšených pocitů bych ani na dvojkoláku neodvezl...
Tenhle zážitek se mi propojil s podobným zážitkem, který jsem prodělal po shlédnutí šestidílného seriálu "Dcera národa" v koprodukci soukromé společnosti CANAL+ a České televize. Takhle je dílo prezentováno společností CANAL+: "Spisovatel Karel Havlíček Borovský zanechal po své smrti národu nejen svoje dílo, ale i dceru, pubertální Zdeňku. Osud sirotka si vezmou na starost čeští obrozenci, kteří z něj chtějí vytvořit dokonalý symbol něžnosti české kultury." Něžnosti jsem ve filmovém díle moc nepochytal a o kultuře už vůbec nemůže být řeč.-)
Že se máme na co těšit, to mi došlo hned při úvodních titulcích. Autoři překreslili a rozpohybovali ikonický obraz Josefa Mathausera "Havlíček se loučí s rodinou", kdy se Havlíček v ranních hodinách dne 16. prosince 1851 v dojemné scéně loučí se svou rodinou před deportací do tyrolského Brixenu. Tu náhle dojemnost scény narušila Havlíčkova matka, když proti policejní hlídce vztyčila prostředníček, čili jim ukázala "fakáče". To jsem okamžitě věděl, že tenhle seriál bude "něco", pokud nám Josefína Havlíčková - "skromná matka velkého syna" - bude prezentována řečí současných pubescentů.
Hvězdné obsazení seriálu dává záruky, že se díky hereckým výkonům nebudeme nudit. Antonie Formanová je kočka a v roli Zdenčinky jí to seklo. Dokonce si dovolím soudit, že se její ztvárnění velice přibližovalo podobě Zdeňky ve fotografiích zvěčněné, jen si nemyslím, že by Zdenčiny plné rty působily tak vyzývavě. Ale což - oko diváka bude potěšeno.-)
Jiří Langmajer v roli Františka Ladislava Riegra pak v sobě nezapřel Luboše Hrouzka z Lajny a slovutného politika přetvořil k obrazu natáčecího štábu v arogantního frajírka a dezoláta. Naopak mi přišlo líto Františka Palackého, ztvárněného Janem Vlasákem, kterému v seriálu připadla role lehce přitroublého starce s nastupující demencí, který seriálem trousil zmatené myšlenky a celkově mi přišel tak nějak faux-pas.
Samozřejmě se seriálem - stejně jako v reálném životě Zdeňky Havlíčkové - proháněly význačné osobnosti, které ovlivňovaly tehdejší společnost i soukromí pubertální siroty. Politik, poslanec Říšské rady a Zdenčin pražský poručník František August Brauner. Právník, politik, poslanec Říšské rady a Zdenčin opatrovník v Rakovníce Alois Pravoslav Trojan. Svérázný lékař, profesor a politik Josef Hamerník.
A pak Zdenčini nápadníci - rakouský důstojník a hejsek polského původu Quido Battaglia, strůjce Zdenčina společenského pádu, Zdeňkou odmítaný potomek slavného českého šlechtického rodu Václav Robert Kounic a statkář Antonín Svoboda ze Šnakova, za něhož se Zdeňka měla provdat...
Ten seriál byl k prasknutí naditý směsicí špičkových individuálních hereckých výkonů, šokujících z kontextu vytržených scén a na hlavu postavených historických faktů, zabalených do laciného teenagerského pozlátka, že jsem měl co dělat, abych udržel svou pozornost na tenounké nitce historického děje, která se často ztrácela mimo zájem režie a záběry kamer.
Stejně jako v Muzeu literatury jsem přemítal, co je vlastně cílem takové chaotické směsice?! Takového mixle v pixle?! Konzervativního diváka ohrožuje na životě, prudce se mu zvedá tlak a nastává srdeční arytmie. Televizní spotřebitel si při chroupání chipsů povzdychne, co že to zase natočili za blbost a přepne na jinou televizní estrádu. A co si pomyslí puberťák? Ty vole, ty byly dobře zhulený, asi slušnej matroš.-) A myšlenka se stane stejně pomíjivou jako dlouhé rádiové vlny v éře wi-fi.-)
Já si tak trochu myslím, že pokud projekty tohoto typu mají za úkol podbízet se nejmladším generacím, tak mi přijde líto, že ze současných teenagerů děláme tak trochu debílky. Nemyslím si, že bychom dějiny měli brát zase až tak smrtelně vážně a že by naši obrozenci byli nadpozemsky ušlechtilými dušemi, uhlazených mravů, nejčistších úmyslů a zájmů, erotických myšlének nemaje. Ostatně návštěvníci našich akcí vědí, že já sám mám snahu dějiny zjednodušovat, odlehčovat a lehce mystifikovat. Dějiny nesmějí být výčtem suchopárných faktů a letopočtů. Dějiny musejí bavit, abychom měli chuť jim porozumět. Ale měly by být podávány tak, aby nám přinesly nějakou informaci či myšlenku, kterou si zapamatujeme. Pokud si však zapamatujeme jen efektní sekvence typu, že Kounic s Havlíčkovou tančili za tónů reprodukované hudby a barevné hudby freestyle a že si několikrát střihli travoltovské "véčko", tak mi to přijde jako zmařená příležitost uchopení zajímavé kapitoly našich dějin.
Tuhle scénu vytrženou z kontextu jsem si zamiloval -
A tak jsem už jen čekal a tajně se těšil, až scénář Zdeňku v umělecké performanci sebevědomé a emancipované dívky v milostné scéně vysvlékne donaha. Leč odhaleno bylo jen jedno ňadro. Decentně, něco jako odhalené ňadro Mariky Kardové ve filmu Sněženky a machři. Pro oko chlípného diváka škoda, protože Antonie Formanová je fakt kočka. Pro záchranu důstojenství filmu nejspíš štěstí.
Nahatou scénu pak tvůrci důvěryhodně uzavřeli intimní diskuzí Zdeňky s kamarádkou Filipkou Hráskou a hrabětem Vaškem Robertem Kounicem, jak se ostatně v obrozenecké době mladí lidé osvícení klášterní sexuální výchovou běžně bavívali -
Tak! Zachráněno bylo důstojenství filmu i počestnost Zdenčina.-) I přes to odhalené ňadro. Jedno.
Jak vážně to s námětem filmu, s filmem samotným i s námi diváky mysleli tvůrci, mi došlo na filmové "vizitce" Dcery národa -
Což je klamavá informace, protože jméno Zdeňky Havlíčkové nese jedna z ulic v Rakovníce. S pamětními deskami Zdeňky Havlíčkové se pak setkáme v Rakovníce a v Počátkách, za pamětní desku lze považovat také náhrobek pomníkového typu v Havlíčkově Brodě. A potom ještě jedna pamětní deska je uložená v depozitu muzea v Poděbradech - po demolici domu v roce 1986, na který byla umístěna v roce 1937 místním okrašlovacím spolkem.
Mně však přijde víc pravděpodobné, že se tvůrcům ty nuly do titulku hodily účelově, aby vyzdvihly "význam" právě shlédnutého seriálu. Protože - kam se na diskotékové kreace Zdeňky Havlíčkové hrabe nějaká omšelá plechová cedule?!
Takhle se se Zdeňkou Havlíčkovou loučí Jan Neruda v Národních listech dva dny po její smrti -
"My přijali sirotu Zdeňku za dceru svou, my ji postavili vysoko v srdci svém, my ji i bohatě pozlatili, byla radostí a pýchou naší, nuž zde leží na marách ta radost naše, chladná ruka smrti setřela jí růže s tváří, zmrazila její mladý, teplý dech...Dlouho ji věru smrt nehledala. Ani jí -- a popřává to každé květince -- nepopřála celého máje, přetrhla jí píseň dřív, než nastalo léto života ..."
Koho by tato slova dojímala dnes, že?!
A takhle se s diváky seriálu za tklivých tónů loučí sama Zdeňka Havlíčková -
"Vážení pánové, je konec! Pokus se nevydařil. Nedokázali jste ze mě udělat Dceru národa, jakou jste si přáli. Zakázali jste mi být mnou, ale už jste mi neukázali, jak mám být někým jiným. Snad to lidé časem pochopí, že nejsem zlá a nevděčná. Jenom nešťastná v roli, kterou jste mi svévolí přisoudili. Snad mi lidé časem odpustí, že jsem pošpinila to, čemu věřili. Nebyl v tom zlý úmysl ani záměr. Jsem jen příliš odlišná od vašich představ. Vzali jste ve jménu národa do rukou můj život, ale svou smrt si vzít nenechám. Nemáte nade mnou už žádnou moc, jsem svobodná, svobodnější než vy. Už ne vaše, Zdeňka Havlíčková..."
To je ono! Jedno oko nezůstalo suché. Hollywood hadr...